Sárinka je naše první dítě. Moc jsme se na ni těšili. Měli jsme velké plány, jak už to u mladých (relativně) rodičů bývá - bude atletkou, vrcholovou, samozřejmě a taky houslistkou. Nebo tedy nástroj si vlastně bude moci vybrat sama, jen bude muset zapadat do kvarteta, které naše 4 děti jednou vytvoří. Sárinku to naše plánování „o ní bez ní" asi štvalo, tak se nám to rozhodla trochu ztížit (i když, kdo ví?) - narodila se s chromozomem navíc (Downovým syndromem), o čemž jsme předtím neměli ponětí.

Na svět přišla o dva týdny dříve - 19. 3. 2017. Porod byl hodně náročný, dvě noci jsem nespala, tudíž mi pak závěr a to, jak mi ukázali Sárinku, přišlo jako ve snu. Když jsem ji poprvé uviděla, byla jsem hrozně moc šťastná, ale hned mi přišlo, že na ni vidím znaky DS. A protože měla těžkou poporodní adaptaci (později se zjistilo, že kvůli srdíčku), hned nám ji odvezli pryč. A pak už to šlo ráz naráz. Prvně nám oznámili, že má problém s dýcháním, a tak musí být co nejdříve převezena do Ostravy na JIP. A pak nám jedna doktorka oznámila, že má znaky DS. Což pro nás, díky tomu, že jsem Dana na tuto možnost už předtím připravovala, zas tak hrozná rána nebyla. Tedy v tom okamžiku.  Smiřování se s realitou trvalo samozřejmě o dost déle (i když díky tomu, jaká je Sárinka skvělá, to vlastně zas tak dlouho netrvalo).

Co ale chci napsat - když jsme se diagnózu dozvěděli, přišlo nám, že je pomalu konec světa. Neměli jsme o DS téměř žádné informace a z tváří doktorů jsme vnímali většinou tak akorát „upřímnou soustrast". A dostali jsme list všech možných nemocí a zdravotních komplikací, které Sárinku nejspíš čekají. Téměř žádné pozitivní informace. O to víc to bylo všechno těžší.

Ale jaká je realita? Radostná, usměvavá, veselá a rozhodně ne depresivní. Sárinka  je skvělá roční holčička, která je sice trochu línější v pohybu, za to o to víc aktivnější v „řeči" - pusu nezavře, povídá, víská si, moc ráda sedí a čte si knížky, miluje špagety, banány a vodu, ráda blbne s tátou i mámou, zbožňuje rychlou jízdu v kočáře (nejlépe když ji vezou táta nebo máma na kolečkových bruslích) a má rozkošný úsměv.

Jsme opravdu moc šťastní, že ji máme. Budoucnost je ve hvězdách, ale to je stejné, jako u všech ostatních dětí. Dneska lidé s Downovým syndromem pracují, sportují (i vrcholově), muzicírují, žení se či vdávají.

A chtěli bychom vzkázat všem rodičům, kteří se právě dozvědí tuto diagnózu u svého děťátka - vyplačte se, my jsme taky brečeli. Ale těšte se na to, co vám vaše děťátko přichystá. Protože to bude krásné, jedinečné a vy budete šťastní, že ho máte. Tak hodně sil!

„Pouštěj jí Mozarta. Ten je pro mozek nejlepší," neustále mi opakoval Dan a v duchu viděl, jak se naše dcera jednou stane malou Einsteinkou. A kdyby jen to - už jsme jí naplánovali dokonce i to, že bude vrcholovou atletkou. A nejspíš houslistkou - i když hudební nástroj si bude moct vybrat sama, jen musí zapadat do kvarteta, které jednou naše čtyři děti utvoří... Plány to byly hezké. Má to ale jeden háček (opravdu?). Naše dcera Sára se před 4 měsíci narodila s Downovým syndromem.

Rodiče Sárinky