Když jsme se dozvěděli, že čekáme druhé mimčo, byli jsme šťastní. Těhotenství probíhalo v pořádku. Začátkem devátého měsíce jsem musela na císařský řez, Daníček začal mít potíže. Naštěstí vše dobře dopadlo. Vůbec nás nenapadlo, že s Daníčkem něco je. Asi třetí den si mně vzal doktor do jiné místnosti a oznámil mi, že Daník má Downův syndrom. V tu chvíli se mi zbořil svět. Hned jsem volala manželovi, že mu musím něco říct. Nevěděla jsem, jak manžel bude reagovat, byl to pro něj šok. Ale mám skvělého manžela, hodně mně podržel a moje rodina taky.

Po týdnu nás pustili domů. Když nás propouštěli, nikdo nám neřekl, že Daník má také potíže se srdíčkem. To nám řekla až naše dětská doktorka. Museli jsme na kardiologii do Motola, kde nás za čtyři měsíce čekala operace přepážky. Hrozně jsme se báli, jak to dopadne. Dopadlo to dobře, Daník byl statečný a naštěstí vše proběhlo bez komplikací. V Motole na nás byli hodní. Jsou tam skvělí doktoři, kteří Daníkovi zachránili život. Moc jim děkuji!

Když jsem poprvé přišla na neurologii, tak mi paní doktorka řekla, jestli Daníka nechci dát do kojeneckého ústavu. Udiveně jsem na ni koukala, chtělo se mi brečet. Jasně jsem jí řekla, že ne. Nerada jsem pak k ní chodila. Jak tohle někdo může říct!

Daník má staršího brachu Ondru, který mu pomáhá, učí ho novým věcem a dělají spolu lumpárny. Daníčkovi je za měsíc pět let, je úžasný a za nic na světě bychom ho nevyměnili. V září začal chodit do školky bez asistenta, moc se mu tam libí, je rád mezi dětmi. Když byl miminko, cvičili jsme Vojtovu metodu. Začíná mluvit, rád opakuje slova, prohlíží si knížky. Chodím s ním na kurzy hudební školy Yamaha, tam se mu hrozně líbí. Poslouchá tam hudbu a tancuje.

Děkuji manželovi, synovi, rodičům a sestrám  za velikou podporu!

maminka Pavlína, březen 2013